Pan Důra, major a abbé vešli do staré hospody U čtrnácti pomocníků a vedli si vesele.
„Jezme a pijme,“ řekl Hugo. „Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, Země se otočila a tu bývá obyčej jísti.“
„Majore,“ děl abbé, „stal jste se žroutem nebo mluvkou? Chcete ukázati zuby nebo jazyk?“
„Kdybych se vyznal v řeči, mlčel bych, jako mlčíte vy, abbé,“ odvětil Hugo.
„Budiž, nenutím vás, abyste se ujal svého nástroje, avšak jezte!“
Kanovník poznamenal, že mu není volno, mluví-li se příliš, a Antonín nabíraje sběračkou polévku řekl: „Není vám volno? Vždyť jsme sotva počali s večeří.
„To jest,“ dodal obraceje větve svého kníru k abbému, „následek špatné životosprávy. Příliš přemýšlíte! Přemýšlíte i při večeři a to jest druh nepřiměřeného obžerství.“
„Tak mi to promiňte,“ řekl kněz, „proč počínati novou hádku?“
„Proto,“ odpověděl plavčí mistr, „proto, že se zahubíte. Protože je vám padesát let.Protože setrváváte v špatných zvycích. Kdybych vězel pět minut po uši v své vodě, tahal byste mne ze všech sil. Nuže; smím vás aspoň napomenouti, jestliže se vy topíte v omylu daleko horším, než je voda?“
„Vaše představivost,“ děl major, „je obludná, Antoníne. Cožpak vám tato vinná láhev připomíná Orši?“
„Ne, ne, ne. Nebo ano, ano.“
„Kdepak je asi sůl?“ „A ocet?“
„Pamatujete se, jak jsme solívali za starých časů topinky se sádlem?“
„Ach, ouvé!“
„To jsou, to jsou ty jazyky ciceronské s uzdičkou a bez uzdičky, když se přešmikne!“
Major, abbé a Antonín jedli a zapíjeli vínem. Rybu, mísu skopového, talíř špenátu, srnčí kýtu s trochou brusinek, chřest, špetku salátu, koláč, drobet kompotu; ovoce (hrome, hrozny doposud neuzrály) a devět sýrů.
„Platit!“
„Dejte sem účet, sklepníku, a novou láhev. Nespěchejte z přílišné ochoty, neboť víno je nositi dobře!“
„Dejte to sem! Dobrá. Zde jsou peníze.“
„Pánové, můžeme jíti,“ řekl major, „neboť pokud se pamatuji, jdeme na představení kouzelníkovo.“
„Hleďme,“ pravil Antonín, „byl bych na to zapomněl, právě jako vy, abbé. Chci se vsaditi, že Arnoštek čeká a že se ohlíží po vašich kloboucích, postrádaje i mé čepice.“
„Byl bych na to zapomněl jen z ochoty k vám, „doložil abbé,“ neboť jsem viděl, že jste pili více než s chutí.“ „Vypil jste půl láhve, a jestliže jste ji vypil bez chuti, tím hůře pro vás,“ řekl major.
„Tím lépe, tím lépe. Nechci ani mysliti na to, jak by věc šla vpřed, kdyby měl abbé žízeň.“
Řka to, Antonín si rukávem utřel vousy a zmocnil se kytice, jež trčela uprostřed stolu.
„Pojďme,“ pravil Hugo. A vyšli.
Náměstí, tento výtvor století XVIIL., doplňovaný hrůzyplným stavitelstvím škol uměleckého průmyslu, s temnými kupami platanů a se zářícími stromy svítilen, majíc korunu z hvězd, bylo málem krásné.
Charakteristika uměleckého textu s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla a s orientačním zasazením do literárněhistorického kontextu: