„Kam běžíš, Gilgameši?
Život, jejž hledáš, nenalezneš!
Když bozi lidstvo stvořili,
lidstvu v úděl smrt dali,
život však v rukou svých si ponechali.
Naplň si žaludek, Gilgameši,
ve dne i v noci se raduj!
Denně pořádej slavnosti,
tancuj a vesel se ve dne i v noci!
Nechť čisté jsou tvé šaty,
hlavu svou umyj, ve vodě se koupej!
Starej se o dítko, jež tě za ruku chytá!
Ať manželka se raduje na tvém klíně.
Neb toto je údělem lidstva.“
„Ze strachu před smrtí utíkám na step,
neb událost s přítelem těžce dolehla na mne.
Teď utíkám daleko na step.
Jak jen mám mlčet? Jak jen mohu být tiše?
Přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil.
Enkidu, přítel můj, jehož jsem miloval, změnil se v hlínu.
Mám snad i já jako on ulehnout
a nevstat na věky věkův?“
„Což na věky dům stavíme?
Což na věky pečetíme?
Což na věky bratři o podíl se dělí?
Což na věky hněv trvá v zemi?
Což na věky řeka se zvedá a přináší záplavu?
Kuklu svou opouští vážka,
aby líce její zřely tvář slunce.
Od pradávna nic stálého není.
Spící i mrtví – jak sobě se podobají!
Což obojí obraz smrti nevytvářejí?“
Charakteristika uměleckého textu s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla a s orientačním zasazením do literárněhistorického kontextu: